Power play

Tak se nám blíží konec zápasu a je nutné přistoupit k power – play. Prohráváme o gól. O této speciální herní fázi bych mohl vyprávět do sytosti. Onehdá jsem se s ní tak proslavil, že florbalová veřejnost si musela klepat na čelo. Hráli jsme televizní utkání v superlize u nás doma proti FBC Ostrava a prohrávali jsme v závěru 3:4 a pak 3:5 cca 3 minuty do konce. No a já byl komentátory a především Tomášem Zlatníkem osočován z nezkušenosti a nevím z čeho ještě, že jsme tu power-play měli dát dřív. No byl jsem pěkně za troubu, ale nikdo za tím neviděl to B. My totiž snad z každé naší hry v 6 ti udělali výhodu pro soupeře. Opravdu moc se nám v ní nedařilo a naopak jsme dost často tu branku dostali my. Věřte, nevěřte, ale my ten gól dostali do prázdné i v tomto zápase a prohráli 3:6. 

Už v průběhu sezóny extraligy jsme pochopili, že spoléhat jen na naší šikovnost , jako v 1. lize nešlo a bylo nutné tento herní systém trénovat. My to poprvé trénovali cca 14 dni před tímto zápasem. Tento zápas mě utvrdil v tom, že power-play je hodně účinná, ale hráči na hřišti musí vědět, co hrát. Ano ve florbalu je power-play tak silnou zbraní, že už není překvapením, že když někdo v důležitém zápase prohrává o hodně branek, klidně ji hraje celou třetí třetinu...viďte Vinohrady :-). Stačí si jen vzpomenout na ještě nedávné prodloužení 3 na 3. Všichni se po zkušenostech z hokeje těšili na útočné hody obou týmu a ono ejhle. Florbalisti si to upravili po svém a hned, když někdo získal míček, odvolali golmana a šlo se do 4 proti 3. No a to je hodně účinná záležitost. Takže po této zkušenosti se pak musela po sezóně upravit pravidla. 

My hru v šesti s naším týmem juniorek a žen trénovali snad každý předzápasový trénink. Přesilovkovou formaci jsem doplnil o další hráčku a brzy to přineslo ovoce. Snad každý tým jsme dokázali uzamknout na jejich polovině a nejenže jsme moc branek nedostali, ale naopak jsme jich hodně dali. Trénovali jsme to proti 5 hráčkám, které buď byly zalezlé, ale i proti napadajícím. Prostě jsme na to byli připraveni a také jsme si věřili, že ten gól můžeme dát. 

Všichni, kdo chtějí být v těchto situacích úspěšní, tomu musí věnovat patřičný čas na tréninku, pak mohou sklízet zasloužené ovoce. Florbal se posouvá rychle dopředu a holá improvizace už nestačí.

Po posledním hvizdu

Když zápas skončil, šli jsme si podat ruce. Většinou jsem byl v řadě i já osobně, což u trenérů nebývá zvykem. Bral jsem to jako vzdání holdu soupeři a třeba i nějaké hráčce soupeře jsem poděkoval, či pogratuloval k výkonu. Tým se šel vyklusat a protáhnout, či vyrolovat. Přes tohle nejel vlak. V tomhle jsem byl nekompromisní. V době protahování jsem pak s klubkem hráčů hodnotil zápas. Nejdřív jsem se snažil pochválit a pak došlo na kritiku. Nejel jsem do hloubky, člověk pod emocemi může říci něco, čeho by pak litoval a hlavně třeba díky videu zjistil, že to bylo jinak, než se původně zdálo. Prostě věcně, rozsáhlé rozbory na to byl trénink. 

Asi to bylo tím, že jsem nejprve trénoval žákyně a až potom z nich vyrostly ženy. Tam ten přístup byl citlivější, i když někdy se muselo zakročit rázně a hned. U mužů se někdy děli věci, že bych to tu musel vypípat...jak se říká, co se děje v kabině, zůstane v kabině. Tam se někdy nechválilo, tam bez okolků se řeklo rovnou vše na férovku a taky to pomohlo. 

Povinné komentáře

Komentáře po utkání, tak to je sama kapitola pro sebe. Jako ke všemu, co tvoří zápas, tak i ke komentářům jsem přistupoval na 100%. Mé komentáře měly pobavit – ať se ten sport někdy nebere tak vážně, měly vzdělat, měly pochválit a povzbudit tým, někdy jsem strhával pozornost až egocentricky na sebe a to proto, abych tým ochránil. To ne oni, ale já přece. Někdy jsem chtěl zanést do soupeřovy psychiky toho červíčka, který ho mohl znejistit. Někdy jsem vzbudil emoce, to aby soupeř pak taky podlehl emocím. Nikdy jsem komentář po zápase nezměnil ( max. byla-li tam hrubka ). Stál jsem si za tím, co bylo vyřčeno a nikdy bych to nezměnil. 

Tím, že mé komentáře měly ohlas, tak se mi několikrát stalo, že trenér soupeře někdy až komicky čekal, co napíšu, aby mohl reagovat. Občas i to byl takový psychologický boj, že jsem věděl, že čeká a schválně jsem tam nešel. Jsem rád, že jsem měl tolik čtenářů a že se komentáře líbily, proto ten sport děláme, ať je zajímavější a pestřejší. Stálo mě to pár korun ve prospěch unie, ale mě to nevadilo. Nebylo to za rozhodčí. Bylo to, že prý  přesně nehodnotím, co mám. 

Jsem rád, že jste dočetli mé řádky až sem. Chtěl bych všem popřát krásné a bezproblémové léto. Užijte si, co se dá a ve sportu žádné zranění. Věřte tomu, co děláte a dělejte to rádi. Děkuji za zápal všem svěřencům, u kterých jsem letos působil a díky i golmanům, že tak poctivě makali. Snad to k něčemu bylo. 

Mějte se. S pozdravem

Vadim Všetula