16_20221208_060648.jpg
95_20230302_143700.jpg

Trenérské okénko Vadima Všetuly: Zápas - emoce

Nikdy jsem neskrýval na střídačce emoce, ba naopak. Začal jsem s trénováním cca před 20 lety a to byla doba, kdy snad každý trenér v mém okolí řval. Dokonce jsme měli v lize juniorek tým, kde na střídačce stáli 3 trenéři a všichni pořvávali a snažili se nakonec jeden druhého přeřvat. Byl jsem stejný. První zlom byl jeden turnaj Prague games.

Vždy před naším zápasem hrál shodou okolností klučičí tým jednoho většího nejmenovaného pražského klubu. První zápas vyhráli a bylo vidět, že trenér jasně drží otěže týmu ve svých rukou. Druhý zápas prohrávali a na hřišti byl totální chaos. Trenér vůbec nezasahoval do hry, mlčel. Do třetí třetiny se do toho ale lodivod zase opřel a ti kluci zápas otočili a to ve velkém stylu. Když jsme se s kolegou pak míjeli na střídačce říkám mu : „ Pěkný obrat“ a on na to: „Musel jsem se do toho vložit a najednou to šlo !“ Tohle mě utkvělo v paměti. Oni bez něj vlastně neuměli hrát. Říkáme tomu coaching ala playstation. Hráči jen poslouchají trenéra, sami nic nevymyslí. 

Musel jsem se změnit, ale šlo to ztuha. Dalším zlomem bylo, když mi o jedné přestávce v návalu emocí řeklo několik hráček, že je mé pořvávání strašně stresuje, že se vlastně bojí hrát. Musel jsem změnit i další věci. Ti, kdo mě znají ví, že pořvávaní v zápase mi zůstalo. Snažil jsem se ale spíše povzbudit, či probudit střídačku a strhnout je k zápasu. Do obrany pokyn, či komunikace s trenéry či rozhodčími. Asi ani tato forma nebyla úplně vhodná. Když jsem se jednou viděl na videu, bylo to hrozné. Prostě, i když jsem hodně věcí změnil, ten zlozvyk zůstal. Vím, že jsem tím některé kolegy štval, vím, že i zapisovatelé někdy pokyvovali hlavou a rozhodčí nevyjímaje.

Jsou trenéři stoici, něco jako Pešán a pak jsou živlové, jako třeba Bedla. Chce to najít kompromis, ale nemělo by to sklouznout k zmiňovanému playstationu. Určité povzbuzení, poplácání po ramenou, pochvala, plácnutí si po gólu. To jsou ty emoce, co v zápase potřebujete. Emoce hráčů jsou potřeba. Když to někdo hraje bez zápalu a motivace, je to k ničemu. Každý by měl mít nějaký cíl, proč to dělá a proč ten zápas hraje. Nemusí to být nutně reprezentace, stačí třeba jen kvůli partě, že mě to baví a že mi to dává smysl. Někdy ale bylo potřeba k té motivaci nakopnout. 

Jeden čas jsem se věcmi kolem motivace hodně zabýval. V jedné sezoně cca před 12 lety jsem měl na každý zápas nějakou motivační věc. Určitě to plnilo svůj účel, ale pak jsem si uvědomil, že toho bylo moc. Stávalo se, že to postupně zevšednělo a hlavně i pro mě bylo těžší stále vymýšlet něco nového. Pak když přišel důležitý zápas, tak už jsem najednou neměl kde brát. 

To stejné významné motivační proslovy. Nelze je používat pokaždé. Musíte vycítit, kdy je to potřeba použít a kdy ne. Povzbuzení před zápasem a pokřik je potřeba ale vždy. Je to rituál stimulující tým. Z mé kariéry ale musím říci, že největší motivací pro tým bylo, když s něčím přišel nějaký hráč a dokázal pro to strhnout ostatní. U dívek to byl třeba jen výkon nějaké hráčky a zaujetí, že prostě nechci prohrát a najednou tím strhla ostatní. 

Úžasná byla playoffová jízda v sezóně, kdy jsme postoupili s muži do extraligy. To, co se dělo v kabině od Kladna o přestávkách byl prostě zážitek. Tam už trenér nebyl potřeba. Stmelení a síla týmu byla neuvěřitelná. Tam jsem věřil, že jsme neporazitelní a věřil tomu i tým. Myslím, že to vycítili i soupeři a my je tou sílou týmovosti převálcovali. No a co když se zápas hrubě nedařil, co potom ? Jak říká jedno nepsané sportovní pravidlo: „Co se děje v kabině, má zůstat v kabině“ a to budeme ctít :-).

Tak snad zase tyto řádky někoho potěší a to je ten hlavní smysl těchto mých črtů a zamyšlení. Blíží se nám konce základních části a play-off klepou na dveře. Ať hrajete jakoukoliv soutěž a jste třeba i z jiného klubu, přeji závěr sezóny bez zranění a ať vyhraje prostě ten lepší. Tak zase za měsíc.