Většinou jsem řekl, jak se bude hrát obrana, jak oslabení, jak budeme hrát

v útoku a pak klíčovou informaci ke hře soupeře.

Sraz před zápasem byl vždy tak hodinu a půl před jeho začátkem. Hlavně u děvčat to bylo

nutné. Upravit si vlasy, mít svou pohodu a nestresovat ještě tím, že něco nestíhám. Hlavně jít

na toaletu. Nejhorší je, když se vám před hlavním rozcvičením někdo trousí a musí se čekat.

To fakt ne. V některých věcech jsem byl zásadový. Netoleroval jsem pozdní příchod. Jednou

jsem dokonce nenechal hrát ty, co přišli pozdě. Bylo to na PG a v 1. třetině nám to uškodilo,

ale pravidla byla daná.

Do šatny jsem vstupoval hodinu před zápasem. Žádné mobily a když byla hudba, tak se již

vypínala. Byl jsem rád, že u dívčích týmů vždy fungovalo občerstvení na zápas. Holky

v tomhle byly vzorové, tak mě i potěšilo, když jsem viděl jak je stůl plný potřebných dobrot.

Rychlé cukry, ovoce aj.

Přibližně 10 minut byla taktická příprava na zápas, pak se šlo společně na rozcvičení. Sestavu

jsem říkal až na závěrečné schůzce těsně před zápasem. U chlapů jsme jí říkali už dříve, ale u

žen jsem spíše volil pozdní variantu. Mělo to důvod, někdy se prostě stane, že holky nebyly

moc spokojené, že hrají tam, kde jsem určil a svou naštvaností a otráveností dokázaly úplně

narušit rozcvičení. Děvčata tohle umí, to si přiznejme. Zajímavé bylo i určení brankaře na

zápas. Většinou to věděli dopředu, ať se mohou na soupeře připravit. Tohle je normální,

jenže mě stalo, že brankařky v jistém období to dopředu vědět nechtěly. Prý je to pak moc

stresovalo. Tak si vyberte :-). Byla to jejich volba.

Pak nastalo rozcvičení celého týmu. Vedla to většinou kapitánka, či kapitán. Do rozcvičení

jsem zasahoval jen tehdy, když intenzita nebyla odpovídající. Někdy cítíte, že to není ono už

při rozcvičce a proto bylo nutné tým povzbudit, či nakopnout nějakým rychlostním cvičením.

V době naší rozcvičky jsem ale neměl volno. Díval jsem se na rozcvičení soupeře. Dá se

z něho hodně vyčíst. Sledoval jsem atmosféru v týmu, psychické rozpoložení, technickou

stránku hráčů a způsoby zakončení klíčových hráčů. Na jakou stranu, kdo drží florbalku a jak

soupeř brání určité situace. Díval jsem se často i na brankaře, ale to spíše v dívčích soutěžích.

U mužů jsem na to vše měl videa. Tady nebyla, tak jsem to musel vyčíst aspoň z rozcvičení.

Zaměřil jsem se hlavně na jejich přesuny a způsob chytání rukou. Několikráte to hodně

pomohlo.

Přibližně 15 min do začátku zápasu se šlo do kabin. Měl jsem toto zažité z vyšších soutěží

mužů, jelikož vás z hřiště pomalu vyháněl pořadatel, kvůli úklidu míčků. V kabině jsem řekl

sestavu, opakoval věci řečené již v úvodu a případně upozornil na nějaké stěžejní věci, co

jsem vyčetl z rozcvičení soupeře a hlavně z rozcvičení brankařek.

Proslov byl motivační, povzbuzující. Pak pokřik celého týmu. Někdy bylo potřeba, aby mluvili

i hráči. Schválně jsem je vyvolával, aby před zápasem něco řekli. Někdy to bylo i připravené.

Někdy si vzal slovo i kapitán. Je toho více. Tohle by bylo klidně na samostatné vyprávění.

Jde se na hřiště...letmé pohledy se svěřenci. Pozdravy s protihráči, či rychlá výměna páru

slov. Hlavně soupeřky byly někdy překvapené, když jsem je oslovil. Vzdával jsem tím úctu

k soupeři. Pokřik...byl jsem vždy u něj, nebo aspoň na začátku. Poslední povzbudivá slova a

zápas začne.

Jaké to je přímo v zápase si necháme na příště. Jak už jsem říkal minule, vše co píši jsou mé

zkušenosti, mé pohledy. Nemusí být vše správné, nemusí se vše každému líbit, ale jestli vás

zaujme aspoň jedna věc, tak to mé dnešní zamyšlení mělo smysl. Užijte si svátky s florbalem i

bez něj a na shledanou v lednu.